7. kapitola
„Ty ji nenecháš na pokoji, co?“ začal na mě řvát Bryce, když mě uviděl. Jak dlouho mu mám ještě vysvětlovat, že je to její život a on ať jí do toho už nekecá?!
„To si vyřiď s ní a ne se mnou! Já jsem se jí nezeptal, jestli se mnou někam chce jít. Jen jsem byl zdvořilý a abych pravdu řekl, celkem se mi to i vyplatilo!“ řekl jsem zcela klidným hlasem. Jak jsem si mohl všimnout, tak se touhle větou Bryce pořádně naštval.
„Sakra! Když říkám, že ji máš nechat bejt, tak ji necháš bejt! je ti to jasný!“ Začal na mě Bryce doslova už ječet. Hm, moc silný hlasivky teda nemá, protože jeho hlas zněl jako kdysi dávno před mutací. V duchu jsem se začal smát, ale nevím, co by to s Brycem udělalo. Nebo, lépe řečeno, co by se mnou udělal Bryce.
Ovšemže to bych nemohl být já, kdybych jsem se jen sladce neusmál a řekl: „Nebo co?“ Bryce už se na mě vrhl, kdyby se tam neobjevila Suze. „Paule?“ Otočila se na mě a Bryce se zas otočil na Suze.
„Ehm, ty ji znáš?“ otočil se Bryce zpátky na mě. Ale už klidnější. „Ehm... Jo?“ zaváhal jsem. „Hej, Slatere, poslyš,“ naklonil se ke mně a šeptal, „když ji znáš, tak proč se zahazuješ s Heather?“ Tak to už jsem se musel usmát fest. Proč vlastně chodil s Heather, když o ní takhle mluví? Pořád ji brání a ať s ní prej nechodím a sám obdivuje moji Suze.
Počkat, já řekl moji Suze? Fakt MOJI? Tak to se omlouvám.... Jako, hezká je, to jo.... Ale někdy mě pořádně naštve tak, že bych ji nejraději zabil. Ovšemže jsou tu dva problémy. A to, že už je nějakej ten pátek pod drnem a že holky zásadně nemlátím. Samozřejmě v sebeobraně někdy musím, že?
„A proč se ty pořád tak zastáváš Heather a hlídáš ji, aby si s nikým jiným nevyšla, když ty sám obdivuješ jiné holky?“ Bryce ztuhl. Chvíli přemýšlel nad odpovědí a po chvíli z něj vyšlo: „Protože Heather je moje. Já s ní chodím a to neznamená, že se pokouším nabalovat jiné holky!“
„Ehm, promiň Brycei, ale musím ti opět připomenout, že Heather už tvoje není. Pamatuješ? Dala ti kopačky a ty sis vystřelil mozek? Říká ti to něco?“ Po téhle větě neměl Bryce ten blažený výraz co před chvílí. Mohlo by se i říct, že už byl znova naštvaný, dá-li se to tak říct. Ale z další rvačky mě zachránila Suze.
„Vidím Paule, že máš napilno, tak já příjdu později.“ To nás přinutilo se podívat na Suze, která se na nás usmála a zmizela. „No, Paule, jak tak na to koukám, tak asi taky odejdu a vyřídím si to s tebou jindy.“ a zmizel. Taky dobře, napadlo mě. Někdy mě duchové štvou.
Někomu se může zdát úžasná tahle vlastnost, ale stačil by jim asi tak měsíc a už by jí měli plný zuby. To mi můžete věřit.
A tak mě napadlo uklidit můj pokoj po Bryceově nájezdu. Asi během půl hodiny jsem to měl za sebou. Všechno uklizený. Nevím, co by mi na to mamka řekla, kdyby náhodou nakoukla. Asi by ji trefil šlak, ale hned by se sebrala a přikázala mi to všechno uklidit pod jejím dozorem... A k tomu ještě poslouchat přednášku o tom, jak si mám uklízet. Kdybych jí ale řekl, že jsem to nebyl já, ale duch kluka, s jehož holkou teďka chodím... Buď bych měl ještě větší přednášku o tom, že už nejsem malý dítě a tak si nemůžu takhle vymýšlet, anebo, v horším případě, bych to uklízet nemusel, ale zavřeli by mě do cvokhausu, kam se mi moc nechce, abych pravdu řek.
Jinak se do večeře nic zajímavého nestalo, nepočítáme-li to, že Mimoň donesl z matiky jedničku, což překvapilo jak mě, mamku, Andyho a Prófu, tak, k mému překvapení, i Somnu. Což bylo taky samo o sobě zvláštní.
Po večeři jsem šel k sobě do pokoje a začal tam listovat jednou knihou, kterou jsem si koupil ještě když jsem byl v Brooklynu. To byla jedna z prvních věcí, co jsem si koupil za svoje. Mamka o tý knížce dodnes neví. Tehdy jsem jí řekl, že jsem celých pět doláčů utratil v cukrárně. Ta knížka byla o brazilských kouzlech, jak se bránit před duchy a tak. Začal jsem jí listovat, až mě najednou zarazil jeden návod: brazilský exorcismus. Sice už ho mám za sebou tolikrát, že bych si to už mohl zapamatovat, ale to bych nemohl být já.
„Copak to tam máš?“ ozvalo se za mnou. Automaticky jsem zavřel knihu a otočil jsem se. „Hezký pozdrav, ale ještě pořád dávám přednost obyčejnému ,ahoj’.“ „Neuhýbej od tématu.“ zpřísnila hlas. Jaj, tak takovouhle Suze neznám. Tohle už není stará dobrá Suze, jakou znám. Ale když to chce takhle...
„Milá Suze, tohle je kniha. Ale pokud já vím, tak v tvé době už knihtisk byl vynalezen, ne?“ Já, když chci, tak taky můžu být pěkně jedovatý. Ale i tak jsem za tuhle poznámku nedostal zrovna milý úsměv. „To, že nejsem z tohoto století ještě neznamená, že se vůbec neorientuju v téhle době, milej zlatej.“ „Opravdu? To jsem do teď netušil.“ „Paule, já si nedělám srandu!“ „A já snad ano?“ Jak je možný, že až teď jsem si všiml, jak je Suze krásná, když je naštvaná.
Paule, vzpamatuj se!
„Tak dobrá. Mohu se tě zeptat, copak sis v té knize četl?“ Ha, teď mě dostala. Ale co se týče slovních přestřelek, nepatřím mezi ty nejhorší. „A víš, že ani nevím?“ „Nedělej ze sebe ani ze mě hlupáka.“ „Tak dobrá.. jsou tam nějaký slova, písmenka a hlásky a taky nějaké ty tečky, čárky a tak.“ „Zajímavá přednáška. Ale představovala bych si ji od dítěte v první třídě, ne od tebe.“ Tak tímhle mi zalichotila. Podle ní jsem chytrej! To je hezký! „Ovšem, když tě srovnám s tím Jessem...“ a zarazila se. „No, povídej!“ Tak tohle mě zajímalo. To jako myslí, že ho sleduje? Tak to je náhul! „Ale já nemám co povídat!“ „Jen se nedělej.. Ty ho sleduješ?“ Šlo na ní dost jasně vidět, že jsem ji uvedl do rozpaků. Abych pravdu řekl, celkem mě to baví! Neví, co má říct... Je tak roztomilá!
„Ehm, tobě do toho nic není! A i kdyby jo, tak co?“ Ha, kočička vytáhla drápky, jo? No na to se podíváme. „Takže to znamená, že ano?“ Celkem rád bych teď četl její myšlenky. Na co by tak mohla myslet.. No,to je, hádám, v celku jasný: jak se z toho vyvlíct. Zhluboka se nadechla. „Ano, sleduju ho. Spokojen?“ Tak tímhle mě dostala. Ale opravdu. „A co když ne?“ „Tak to už není moje věc. Mizím!“ A než jsem stačil cokoliv říct, tak se odhmotnila.
To by mě zajímalo, co na něm vidí... Vždyť já nejsem o nic horší, dokonce bych si troufl říct, že je to naopak, že já jsem z nás dvou ten lepší. Ale nemyslete si, že na něj žárlím. To jako vůbec! Co je mi po nějaký Susannah? Vždyť já můžu mít na každým prstě pět takových.
Co jsem to vlastně chtěl, když mě Suze vyrušila? Jo, vlastně ten exorcismus. Znovu si nalistuju určitou stránku a čtu. Takže... Abych se nadobro zbavil Bryce, budu potřebovat..Ehm.. Tohle mám, tohle seženu... Takže když jsem dočetl celý „recept“, zjistil jsem, že jediné, co mi možná budě dělat problém sehnat, je slepičí krev. No, ta se někde najde. Bude muset.
Zavřel jsem tuhle knihu a otočil se na židli. Co teď? Hm, hm, hm... Jdu spát. To bude nejlepší. Tak jsem se zvedl, přešel přes pokoj do koupelny, kde jsem se osprchoval a převlíkl a vrátil se zpět do pokoje s tím, že budu spát.
Kolem třetí ráno jsem se probudil a cítil jsem na sobě něčí pohled. Rozhlédl jsem se po mém pokoji. Zahlédl jsem takovou tu zář, co duchové vyzařují. Moc dobře jsem neviděl, protože když se člověk zrovna probudí, moc dobře nevidí. Když jsem se za díval, zjistil jsem, že to není ani Suze, ani Bryce, a dokonce ani táta. Byl to můj děda, což mě docela dost překvapilo. Za tu dobu, co vím o tom, že vidím duchy, to jest od mých dvou let, se mi zjevil asi tak třikrát a i tak přeháním. Umřel, když mi bylo pět, teď je mi šestnáct, takže je po smrti jedenáct let a to jsme se viděli, dejme tomu, že třikrát, takže to vychází jedno shledání na čtyři roky, to zní dobře.
„Ahoj Paule.“ „Nazdar dědo. Co potřebuješ?“ By byl pomale zázrak, kdyby něco nepotřeboval. Kdoví, proč vlastně neodešel na onen svět, do očistce nebo kam se to vlastně po smrti jde.
„Jen jsem chtěl pozdravit svého vnuka, kterého jsem dlouho neviděl.“ Jaj, tak to bude ještě horší.. alespoň myslím. „Je na tom snad něco zlého?“ „Ani ne, ale když se stavíš co tři roky a jinak se tu neobjevuješ, tak to je zlý.“ odpověděl jsem celkem jedovatě. Já vím, mamka mě učí, že se mám k lidem chovat hezky, protože jestli umřou, budu litovat toho, že jsem se s nimi rozešel ve zlým. Ale cožpak to jde, aby umřel mrtvý? Možná tak postoupí do další životní – posmrtné etapy a to většinou s mojí pomocí.
„Ale no tak, Paule, snad by ses na svého dědečka nezlobil.. A navíc ti musím něco říct.“ Á, tak to jsem docela dost zvědavej, co z něj vyleze. Většinou ty samý moudra, co z rodičů. A teď občas i z Andyho. „No, tak to jsem zvědavej.. můžeš začít.“
„Já vím, nikdy jsem ti to neřekl, ale asi jsem měl. To je můj úkol, abych se dostal dál.“ Tak teď jsem byl napnutější než jeho kšandy, které, jak si pamatuju, babička přímo nesnášela. „No, pokračuj...“ Samozřejmě jsem byl celkem zvědavej, co to je, ale na druhou stranu... I když jsem dědu zas tak moc často neviděl, měl jsem ho rád a představit si, že by odešel. Ale děda, jakoby mi četl myšlenky, hned řekl: „Vím, že potom se už neuvidíme, ale neboj se; tenhle úkol není to, že ti řeknu jednu větu a odejdu. Něco tě budu muset naučit a taky tě seznámit s nástrahami této činnosti.“ Jestli jsem předtím byl napnutější než jeho kšandy, nechci vědět, jak napnutý jsem teď. Ale ani ne napnutý jako spíš zvědavý.
„Víš, Paule,“ pokračoval, „já byl taky mediátor.“ První šok. „Ale i inkarnátor.“ Druhý šok plus co to vlastně ten inkarnátor je? „To znamená, že se můžeš jakoby potulovat v minulosti, dostat se ze svého těla a pochodovat po světě jako ty nebohé duše, jako třeba jsem já, které odtud máš povinnost vyprovodit, můžeš se také dostat do očistce a tak.“ Wow. Jedno velký wow. Co byste udělali vy na mým místě? Určitě byste .. no, ani nevím, co byste neudělali. Prostě: wow! „No, a tohle mám za úkol tě naučit.“ „OK. A jak dlouho to asi bude trvat?“
Děda se zatvářil ublíženě. „To už chceš, abych odešel?“ Ne, ale určitě to tak vyznělo. Paule, zkus někdy přemýšlet, než něco řekneš, jasný? „Nee, ale kvůli tomu, za jak dlouho se s tebou budu muset rozloučit.“ Možná si myslíte, že jsem to plácl jen tak, protože jsem tomu nebohýmu starýmu nebožtíkovi chtěl udělat radost. Jestli ano, tak z části máte pravdu. Ale z té větší části je to tak, že jsem řekl to, co jsem chtěl. Doopravdy.
Děda se jen usmál. „Tak to jsem rád. já už myslel, že se mě chceš zbavit.“ „Ale dědo, možná se k tobě nechovám zrovna nejlíp, ale mám tě rád. I když se na mě kolikrát nepřijdeš ani podívat.“ Zase se děda usmál. Ale teď tak.. tajemně? No, nějak tak. „Ale já se na tebe dívám, Paule. Kolikrát jsem tě potajnu sledoval. Vím, jak jsi šel poprvé do školy. Vím, jak jsi vešel na palubu letadla sem. Vím, jak jsi šel poprvé sem na školu. Skoro pořád jsem s tebou, i když ty o tom nevíš.“ Dnešek sotva začal a už je toho všeho na mě dost. Potřebuju voraz. Aspoň na pár hodin.
„OK, dědo, ale já už jsem fakt nějakej utahanej. Mohli bych s tím učením začít zítra – teda později?“ „Dobře, Paule. A na holky dávej pozor!“ mrkl na mě a zmizel. „Dobrou, dědo.“ zašeptal jsem do ticha, plácl sebou na postel a usnul.
„Crrrrrrrrrrrrr!!!!“ Jednoho krásného dne ten budík rozmlátím. Vyhodím ho z okna. Nechám ho přejet parním válcem, prostě nějak se ho zbavím. Anebo podpálím školu. Anebo bych ji snad mohl nechal vyletět do povětří, ale kde bych mohl sehnat bombu za rozumnou cenu, to opravdu nevím. Jako, na internetu se dá sehnat všechno, tak proč ne tohle, že jo, ale kdoví, jestli jsou kvalitní. A navíc: s bombou je hodně práce.
„Ty nehodláš jít dnes do školy?“ „Nehodlám, ale musím.“ Odpověděl jsem s tváří v polštáři Suze. „Tak vyskoč z postele, je krásný den a škola volá!“ „Úžasná kombinace...“ zamumlal jsem si pro sebe a pomalu se plazil směrem ke koupelně, abych se trošku opláchl, vyčistil zuby a tak, vždyť to znáte.
Asi za pět minut jsem z koupelny vyšel jako normální člověk. Teda jsem se pokusil ze sebe udělat normálního člověka, což se mi jen tak lehce nikdy nepodaří, jak se znám.
No, a tak nějak jsem se dokulhal po schodech dolů do kuchyně, kde Andy chystal snídani. „Brý ráno, Paule.“ Taky jsem ho chtěl pozdravit normálně, ale místo toho jsem vydal asi takovýto zvuk: „Uáááá...“ Prostě jsem si zívl. Andy se na mě usmál a otočil palačinku vzhůru nohama. Teď mě tak napadá, proč se to tak říká, když třeba takové palačinky nohy nemají.
Najednou se ozvalo dupání po schodech, po kterém už tradičně trojhlasně ozvalo: „Ahoj tati!“ „Brý ránko, kluci.“ Najednou se všichni tři nacpali ke kuchyňské lince, kam Andy odkládal už udělané palačinky a během okamžiku většina z nich zmizela. Ale na to jsem si už taky za tu dobu, co v téhle nové rodině žiju, zvykl.
Asi za půl hodiny mí nevlastní bratři usoudili, v čele se Somnou, usoudili, že bychom už mohli vyjet do školy. Během chvilky už jsme všichni čtyři vyjeli. Směr: škola Junipera Serry!