8. kapitola
Během chvíle jsme dojeli do školy. Během cesty jsme spolu moc nenamluvili: osobně si rozumím jenom s Prófou. Jediný problém s našimi konverzacemi je ten, že si vedle něj připadám jak naprostá blbec. Ne řekněte: jak byste se cítili vy, kdyby jste mluvili s někým, kdo je o nějaká ten pátek mladší, ale mnohem chytřejší než vy? To je děs.
Když jsem šel ke své skříňce pro věci, už tam na mě čekal Jesse, prostě jako každé ráno. A jako každé ráno jsme spolu mluvili o ničem. Teda ne pořád, protože po chvíli se na mě Jesse podíval s otázkou: „A co Suze?“ To mě dorazilo. „Co s ní?“ „No jak se má?!“ „Aha, no, asi dobře.“ A následujících asi deset minut mě zahrnoval otázkami podobného typu. Bože, co s tím klukem je?
Když zazvonilo, šli jsme do třídy, jako celá škola, tím pádem jsme byli nuceni se do třídy protlačit, což u nás na škole není noc jednoduchého. Když jsme se do naší třídy narvali, pomale jsme šli do naší lavice. Na co rychle. Pozdravil jsem se s Cee Cee, s Adamem a s Heather, kteří na mě mávali pomale přes celou třídu. No, a tak pomale začala výuka...
První přestávku se nic nedělo, druhou jakbysmet, ale o polední přestávce, když jsem šel na lavičku do naší „jídelny“, která byla jenom kus školního pozemku, objevil se vedle mě Bryce. „Můžu si s tebou promluvit?“ Náhodou to vypadalo, že mě nechce roztrhnout na dva kusy, ale normálně si popovídat jako normální člověk. I když on už člověk není. Je to už jen duch, čirá energie nebo jak bych tento (z)jev pojmenoval. „Samozřejmě, proč ne.“ Když už on je normální, můžu se tak chovat i já, ne?
„Necháš Heather už na pokoji?“ začal hned, když jsme vešli do prázdné učebny hudebky. „Tebe to ještě nepřešlo, co? Brycei, podívej se; ty jsi mrtvý vlastní vinou, ona je živá, mladá, chce si užívat, ale s tebou to už nějak nejde. Tak hledá někoho jiného.“ To jsem asi neměl. To jsem poznal z Bryceovi reakce: nějak se zbarvil do červena, no spíš do ruda, vystoupla mu krční žíla, i když nevím jak to, protože už nemá v sobě krev, ale to je jedno, a začal na mě řvát. Řvát ne – ječet. Ale ne normálně, jako jako holka, kterou po prvním rande odkopnu. „Tak tos přehnal, Slatere! Opovážíš-li říct ještě jednou něco podobnýho, nechtěj vědět, co s tebou udělám!“ „Ale, ale, ale; Bryceík se nám zlobí?“ Tak tohle jsem už vůbec neměl, ale neodpustil jsem si to.
„Paule, jdeš už?“ To do třídy vešel Jesse, který ztrnul, když zahédl Brycea. Ale ne, že tam byl, to už bylo normální, ale jak vypadal. To už normální nebylo. „Omlouvám se, kluci, že vám ukončím tenhle.. ehm.. dejchánek, ale potřebuju si vzít Paula s sebou. Doufám, že ti to, Brycei, nebude vadit?“ Jesse nečekal na odpověď, popadl mě za ruku a vyletěl z učebny.
„Co tě to, ty vole, napadlo? Jsi normální?“ začal na mě Jesse ječet skoro stejně, jako předtím Bryce. „Ehm, jo?“ „Ne, nejsi.“ „Tak proč ses mě ptal?“ „To se tady jen tak říká, víš? Asi na to nejsi z Brooklynu zvyklý. Ale neřeš. Číms ho tak vytočil?“ „Pravdou.“ „Cože?“ „Seznámil jsem ho s faktem, že je mrtvej a že s ním tím pádem Heather nic mít nebude, tak ať nás už nechá.“ „Ty s Heather něco máš?“ Bože, to zas bude vysvětlování...
Jinak se ten den nic nedělo. No, ve škole se nic nedělo.
Odpoledne, po škole, jsem s Jessem, Cee Cee a Adamem vyrazili na pláž. Co jiného by se taky v Carmel-by-the-sea taky dalo dělat, nepočítáme-li prolízání obchoďáků.
Na pláži skoro nikdo nebyl, což mi bylo podivný, protože každý den se to na pláži jen hemží lidmi. Přecejen, koho by nelákalo jít na pláž, když slunko svítí jak o život, písek je horký ale jemný a moře je tak krásné a ... modré? Kohokoliv, kdo tu žije od narození. Jenom já z Brooklynu bych tu nejraději strávil celé dny.
Když jsme si vyhlídli super místo, rozložili deky a pomohli Cee Cee rozestavit jí slunečník, který musí mít, chtěli jsme si jít za surfovat. V tom se ale za mnou oběvil děda: „Paule, mohl bys mi věnovat čas? Je to ohledně toho, o čem jsme se bavili...“ „Kolik času máš na mysli?“ „Co říkáš, Paule?“ otočil se na mě Adam. „Nic. Že jsem nic neříkal?“ „Já bych řekla, že ano.“ Připojila se k Adamovi Cee Cee. „Tak to mátě halušky oba dva, protože já nic neslyšel.“ postavil se za mě Jesse.
„Tak asi půl hodinky.“ odpověděl na můj původní dotaz děda. Jen jsem obrátil oči vsloup a otočil se k mým kamarádům: „Jé, lidi, teď jsem si vzpomněl, že si musím uklidit pokoj. Mamka posledně strašně vyváděla, tak aby zas nedělala scénu...“ „Jé, to je škoda, ale raději jdi, nebo se pak budeme moct vidět jenom ve škole.“ řekla Cee Cee, za což jsem jí byl vděčný. Jestli to Adam nepochopí, může mu to potom vysvětlit. O Jesseho se ani nebojím, protože viděl dědu, tak by mu to mělo docvaknout.
„A nepotřebuješ pomoc? Už jsem u tebe v pokoji byl, tak vím, kde co je...“ řekl najednou Jesse. Nejdřív jsem nevěděl, jestli dědu neviděl, nebo je tak blbej anebo jestli není zvědavej. Jestli mě to děda bude učit, tak proč by nemohl i Jesseho? Je to můj nejlepší kámoš, tak je jedno, jestli děda bude učit oba dva nebo jestli ho to potom budu učit sám. Otočil jsem se na dědu a posunkem jsem se ho nenápadně zeptal, jestli může. Když děda zjistil, že se Jesse nedívána žádnou holku, která stála za dědou, ale na dědu, jen vytřeštil oči: „Ty mě vidíš?“ Jesse přikývl, jako že jo. „Tak to jo, samozřejmě že můžeš...“ Co si na dědu pamatuju, tak vždycky pořádal pro mě akce s dětmi z okolí – s babičkou měli obrovskou zahradu, kde pořádali asi tak jednou týdně, kdž jsem u nich byl, nějaký ten „dětský dýchánek“, což znamenalo hodně kamarádů, hodně sladkostí a hodně společenských her – tak když zjistil, že by Jesse mohl být taky ten inkarnátor, nebo jak to říkal, mohl se zbláznit, aby šel s námi.
„A víš, že jo?“ „Tak to my ti taky pomůžeme!“ rozhodla Cee Cee, ale na to jsem jí řekl: „Cee Cee, kdybyste šli s námi, tak by to trvalo stejně dlouho, jako by jste tam nebyli vůbec. Musel bych vám s Jessem pořád ukazovat a říkat, kam co patří. Ale díky za návrh, my už to nějak zvládnem.“ „Tak jo.“ řekl Adam a soukal se do neoprénu, „Zatím!“ „Jasně, večer se kdyžtak uvidíme.“ Tak jsme se rozloučili a pak jsem společně s Jessem a dědou nechal Cee Cee a Adama na pláži a šli k nám domů.
U mě v pokoji jsme si sedli s Jessem na postel a čekali, co nám děda poví. Po cestě totiž děda Jessemu vysvětloval, co nám hodlá říct. Nejdřív, když děda začal, cítíl jsem se, jako by to byla prostě ta nejlepší věc na světě, prostě jsem se těšil jak důchodce na důchod. Ovšem asi po půl hodině už to nebylo tak skvělý a po další půlhodině jsem skoro usínal. Všechno podstatné jsem slyšel a možná i pamatoval. Na konci dědově přednášky, kdy nám něco málo popsal, jako třeba jak se vrátit do minulosti, jak vyměnit duši mrtvého s duší živého a tak, nám řekl: „Jestli tohle někdy hodláte použít, dávejte pozor – zvláště u toho vracení se do minulosti. Kvůli tomu jsem dopadl tak, jak jsem dopadl.“ „To jako že umřem?“ zeptal jsem se. Mamka mi vlastně nikdy neřekla příčinu dědové smrti, natož taťka. Děda se nad mým dotazem pousmál a odpověděl „Ne, to ne.“ „Tak jak bychom mohli dopadnout?“ zeptal se tentokrát Jesse. „Budete postupně ochrnovat, budete mimo a tak.“ „Tak jak jsi teda umřel?“ zajímal jsem se. Přecejen se na ochrnutí neumí. Pokud vám, ovšem, neochrne srdce. To už je horší. Může vlastně srdce ochrnout?
„No, stářím to nebylo.“ pousmál se děda, „Ale kdyžto chceš vědět, klidně ti to řeknu, protože jsem si i myslel, že ti to nikdo neřekl. Věděl jsem, jak můžu dopadnout a pomalu se to už projevovalo, třeba jsem nemohl chodit, tak jsem byl upoutanej na vozíčku. Takový život jsem nechtěl. Nejen, že bych si připadal, jak živá mrtvola, ale nechtěl jsem mé milé Jane přidělávat práci. Proto jsem si vzal moji zbraň, kterou jsem si kdysi dávno koupil, napsal jsem Jane lístek, odjel jsem na svém vozíčku do lesa, kde jsem se zastřelil.“ Spodní čelist byla o deset centimetrů níž než normálně. Moje čelist, ale Jesse byl na tom skoro stejně.
Už mi to ticho v místnosti připadalo nesnesitelné, tak jsem promluvil. Byla to dlouhá řeč... „Aha.“ A další asi tak hodina ticha. Dvě. Tři. Pomale jsem začal vstřebávat, co to vlastně děda řekl. „Takže mi chceš říct, že jsi spáchal sebevraždu?“ „Ano, dá se to i takto říci.“ odpověděl děda, „Ale Paule, pochop, raději být mrtvý než žít tak, jak jsem žil. To ani nebylo žití, spíš přežívání.“ Ale já to chápal. Dost dobře. Sice jsem si to nedokázal představit, ale pochopit, to jo. To jsem zvládl.
Alespoň jsem si to myslel. A myslím si to do teď.
„A proč mě to vlastně máš naučit, když to s člověkem udělá tohle?“ ozval se můj hlas. Ani nevím, kde se ve mně tahle otázka vzala, ale když už jsem ji řekl, tak mě to začalo i zajímat. Děda se jenom pousál: „To, Paule, zjistíš sám. A ty,“ otočil se na vyjeveného Jesseho, „v tom budeš taky hrát roli. Ale víc o tom říct nemůžu.“ „A jak to vlastně víš?“ zajímal jsem se. „Paule, jsou tajemství, které si s sebou vezmu až do hrobu. Teda až na onen svět.“ zasmál se. Za jiných okolnosí bych se začal smát taky, ale teď mi do smíchu moc nebylo. V hlavě se mi honilo tisíce myšlenek: k čemu se mi tyto znalosti, které mě vlastně zabijí, budou hodit? A jak mi v tom pomůže Jesse, teda jestli vůbec pomůže? a k tomu ještě ta „novinka“, že děda spáchal sebevraždu... co kdyby to chtěl někdo slyšet na nějakém tom pohovoru a já mu nic takovýho neřekl, protože bych to nevěděl? To by zrovna plus nebylo...
„Kluci, neměli byste už končit?“ ozval se zdáleně mamčin hlas, která asi pravděpodobně stála pod schody. „Teda jenom na chvíli... Andy totiž udělal večeři!“ „Tak já vás už, hoši, nebudu otravovat. Zase se někdy takhle sejdem a promluvíme si o takových pánských věcech, jo?“ rozloučil se s námi děda a odhmotnil se.
„Máš super dědu!“ řekl po chvíli Jesse. „Jo, já vím...“ odpověděl jsem, „ale teď bychom už fakt měli jít dolů, protože jestli se tam neobjevíme do pár vteřin, tak nejen, že budeme o hladu, protože mí nevlastní bráchové vše sní, ale ještě nám Andy s mamkou vynadaj, protože tyhle večeře jsou u nás povinné.“ „OK, tak pojdmě.“ řekl Jesse a vyšli jsme spolu z mého pokoje za úřelem ukojení našeho hladu.
Jesse zažil místo večeře úplný křížový výslech. Kdo jsou jeho rodiče, odkud je, jaké má sourozence a to je jenom začátek. Pokračovalo to otázkami o jeho prospěchu a chování ve škole, na které jim Jesse odpovídal. Sem tam do toho mamka řekla, že bych se měl v tohlesměru po Jessem opičit, protože jestli to se mnou tak půjde dál, tak neví, co se mnou v budoucnu bude – určitě to sami znáte.
Po večeři jsme zase na chvíli šli s Jessem do mého pokoje, čímž jsem se vyhnul mé služby, kvůli které jsem měl ten den na starosti umývání nádobí, což tak zbožňuju.
U mě v pokoji jsme se spolu bavili o vše, co nám můj děda před chvílí pověděl.Vyměnili jsme si názory, prostě jsme o tom kecali. Jak jsme tak o tom mluvili, tak najednou se vedle nás začalo něco zhmotňovat. V té oslnivé záři jsem začal rozpozávat Suzeininy rysy. Sice mi povyskočilo srdce, ale první myšlenka byla: Bože, co tu zas chce? Už ani nevím, co si o ní, nebo o sobě, mám myslet.
„Ahojky...neruším?“ usmála se na nás nevinně. „Ne ne, ty nerušíš. Jo, promiň – posledně jsme se nepředstavili zrovna nejlíp. Já jsem Jesse.“ řekl Jesse, vyskočil na nohy a natáhl ruku ke Suze. Ta se jen uculila, uchopila jeho ruku a řekla: „Těší mě. Já jsem Suze.“ a řekl bych, že se i trošku začervenala. Takhle tam na sebe koukali ruku v ruce asi tak... no.. celou věčnost. Nepatřím mezi ty, co musí býtstředem pozornosti, ale tohle mi už začalo lízt na nervy, tak jsem si odkašlal.
A nic.
Tak jsem začal přemýšlet, jak je vrátit zpět na zem. V životě jsem nebyl v takové situaci – vždycky si holky všímaly jenom mě. Kluci taky, ale jenom kvůli tomu, aby mě mohli tak trošku více pomlouvat a tak. To víte – závist je hrozná věc. Ale teď jsem začal závidět já. I když nerad.
Nakonec jsem nemusel nic říkat, tím pádem ani namáhat mé otupělé mozkové závity, protože se Suze vzpamatovala. „Ehm, a co jste tady řešili? Tedy jestli to není tajný...“ Jesse se na mě tázavě podíval. Proč bych to měl před Suze tajnit? Stejně na to chtě nechtě příjde, tak co.
„Ne, tajný to není. Teda je, ale před normálními lidmi.“A všechno jsme ji společně s Jessem vypověděli. Suze nejprve jen zírala někam za nás, ale pak se na mě vážně podívala a řekla: „Takže vy nejste mediátoři?“ Tuhle reakci jsem opravdu nečekal. Jsem čekal něco ve stylu: „Wow!“ a ne tohle. „Ale ano, jsme mediátoři, ale i inkarnátoři.“ řekl Jesse. „A jak jste to poznali? Chci říct: Vy už jste to zkoušeli?“ Tímhle mě zarazila. Nad tímhle jsem se předtím nezamyslel.
„No, to vlastně nevíme...“ řekl Jesse, kterému se v hlavě honila alespoň jedna stejná otázka, jako mně. A to: Jak se to vlasntě pozná? „Aha“ ukončila tenhle zvláštní rozhovor Suze, po čemž nastala další chvíle ticha, kterou po nějaké té chvíli přerušil Jesse. „Ehm, já už asi půjdu domů, aby se o mně naši nestrachovali. Asi bych měl ještě sestrám pomoc s úkoly a tak.“ „OK, doprovodím tě ke dvěřím.“ odpověděl jsem mu a začali sjmese zvedat. Zahlédl jsem Suze, jak na Jesseho mrkla, ale neměl jsem tušení, co to znamená.
Pomalu jsme v naprosté tichosti s Jessem sešli schody, když najednou mamka zvolala: „Jesse, ty už jdeš?“ „Ano, už musím paní Ackermanová.“ „A nepotřebuješ hodit domů? Jake by tě tam určitě hodil, viď Jakeu?“ ozval se z kuchyně Andy. „Hm...“ ozvalo se z obýváku. „Ne, děkuji, ale rád se projdu.“ odvětil Jesse a už otevíral vchodové dveře.
„Tak čau!“ vykoukl jsem ještě ze dveří a naposledy Jessemu zamával. Myslím jako ten večer.
Pomalu jsem vyšplhal schody a mířil si to do svého pokoje, kdejsem čekal Suze, abych si s ní taky trošku popovídal. Ale otevřel jsem dveře a Suze nikde. Hned první myšlenka byla: Šla za Jessem. To mělo znamenat to mrknutí...